Jak jsme potápěli a téměř nepotopili



Potopení "Titanicu"

- aneb jak jsme oslavili 91 let od doby, kdy jsme přestali být přímořským státem ...

Jak je Vám všem jistě známo, před časem se podařilo přátelům Výkleckého lomu s nasazením vlastního úsilí a trochy peněz zakoupit asi sedmimetrovou plachetnici, o kterou chtěli rozšířit řadu atrakcí pod vodou lomu.

Zatvrzelým odporem některých spolumajitelů Výklek bylo tomuto šlechetnému činu bohužel včas zabráněno a tak po dohodě s majiteli potápěčské lokality Šífer u Svobodných Heřmanic se měla posledním místem odpočinku této lodi stát tamní temná a drsná hlubina a oživit tak méně navštěvovanou zadní část lomu v okolí telegrafního sloupu.

Za ideální jsme považovali nečekaný svátek ve středu 28.10.2009, kdy byla nepatrná jistota, že se kvůli absenci polských potápěčů (taky musí někdy pracovat, sakra) s lodí dostaneme na parkoviště a bude trocha klidu na práci.

Potopit takovou loď je proti vší logice a podle našeho mínění by se potápěč spíš měl podílet na jejich vyzvedávání. Abychom se psychicky připravili na takový zlom, a doladili technické podrobnosti, dohodli jsme se na výjezdu v úterý večer. V 16.00 jsme tedy naložili vercajk do Karlova Transita a v Předmostí připojili přívěs s lodí.
Karel hnán nějakými temnými pudy svého vnitřního já nedodržoval dokonce ani tolik používanou značku zákaz předjíždění automobilů parníkem a s drcením kleteb mezi zuby kličkoval mezi náklaďáky a osobáky po temné silnici a tranzitek protestoval úpěním motoru a občas temnými údery zadních tlumičů na dorazy. I přes zastávku na tradiční kafe na benzince a objížďku v Berouně jsme už v 18:10 hod byli na základně.

Tam se k organizování přidali místní specialisté a hned to začalo pokulhávat. Nebyla sekera na dříví, grily připomínaly spíš atrapu na panelákový balkón a maso bylo "na cestě" a ne a ne dorazit. Čekání jsme zkrátili ubytováním přicestovalých Dejva, Yetiho, Karla a posléze Petra Karoly st., Maria, Mily a nakonec Kuby a jeho army boys. O hladký průběh této ubytovací procedury se kromě Zbyni hbytě počítajícího na prstech postaral i otevřený rum s kofolou. Sekeru nevalné kvality jsme zapůjčili u domorodců a nedostatečnou výrobní kapacitu grilů jsme nahradili takzvanou dvouetapovou výrobou steaků, kdy Honza Pokec je předflambovával na pánvi a Zbyňa s naším slovenským druhem je pak dočuzovali na roštu, posazeném na cihly přímo v ohništi. Na povzbuzení chuti k jídlu okolovalo po kalíšku či dvou Zubrowki a pokračovalo se Metaxou s tolika hvězdami jak na malém voze - to na usazení mastnoty. Mrholení a konec flambování nás zahnaly do jídelny. Ze dvou bas piva se zásoby ztenčily na poslední láhve na zapití - taky nás tam bylo už nejméně dvacet a tak Zbyňa vytáhl obávaný Tatranský čaj s 82% voltáže. Ponejvíce se pil zapálený a tak si někteří hraví jedinci užili vypínání a zapínání osvětlení. Nato se nenechal zahanbit Honza Pokec a vytasil Spirytus. Autor není gramatickým ignorantem, alkohol s 96% síly se píše "po Polski". No a pak už začalo dopíjení toho co se našlo v místních archivech. Ráno jsem při úklidu našel láhve od vodky Jelzin, rulandského šedého, Jamesona whisky, jakési Scotch blended a konečně i nedopitou vodku Sibiř. No, řev v jídelně byl aspoň do tří do rána.

Po ránu - řekl bych za ranního kuropění - asi kolem 7.30 vyrazili sousedi na ponor, než jim s naším Titanikem budeme zavazet. My jsme posnídali zbytek výborných koláčů od Mily, perník Jany Hoškové a nějaké drobné domácí zásoby. Čekali jsme na nafoukání některých liknavých jedinců, na jeřáb a na druhou část naší výpravy, která měla dorazit z Přerova. Kolem desáté se to vše dalo dohromady a převezli jsme loď k lomu, kde ovšem v té době pro potápěče nebylo k hnutí.

Místo jeřábu který se pokazil přijel bagr se lžící, odhodil si z cesty kostky a dojel až na břeh, pak se zase vrátil a hravě zvedl vyvázanou loď na kurty zavěšené za zuby lžíce a dovezl k vodě, kam s lodí plácnul a odfrčel. Ukázalo se, že veškeré večer spřádané katastrofické scénáře jak se loď s děravým bokem potopí u břehu jako šutr byly vedle jak ta jedle. Loď nabrala vodu, špice zmizela pod hladinou ale kajuta a záď trčely nad hladinu a loď se zvolna vzdalovala od břehu.

Šli jsme se obléci do gumy a občas se někdo vyběhl podívat na loď ale ta zůstávala v pozici nepotopitelného titanicu a vysmívala se našim snahám. Mareček se přiznal, že když ji vyvazoval na vlek - viděl vzadu nějaké dutiny vypěněné pur-pěnou. Aha, odtud vítr vane, řekli jsme si - a není přeci vztlak, co by hromada kamení nezmohla.

Já jsem šel do vody s Dejvem co měl 15 láhev, Milou v mokráči a Marcelou Vlkovic, která se učila se sucháčem. Slíbil jsem jim ponor na půl hodinky s tím, že u pumpy se otočíme a vrátíme se v mělké vodě při břehu zpět. Havárie byla, že se mi počítač pod vodou nenastartoval a výsměšně ukazoval datum 1.1.05 a nebo čas 19:05 -  pokud vůbec něco. Míle pro změnu haprovalo dofukování jacketu. Takové drobnosti nás nemohly odradit, jen to mělo vliv na spotřebu vzduchu. Takže jsme Mílu vysadili u letos vyrobené pláže nalevo a dokončili ponor až ke schůdkům jen ve třech. Dejv mi hlásil 38 minut ponoru, 31,5 metru hloubku a 7 stupňů vodu dole. Viditelnost byla pod termoklinou asi 4-6 metrů a to nebylo špatné. Celkem všichni moji spolupotápěči  (čky) byli (y) nadšeni (ny).

Honza Pokec nevydržel výčitky některých potápěčů kolik toho chtějí ještě pod vodu naházet a dezertoval na oběd údajně do hospody "ke kozaté". Takže stejně jako já se nezúčastnil té nejzábavnější části potápění Titanicu. Proto jen z doslechu.
Poté co všichni naskákali do vody a doplavali napůl potopený vrak - dotáhli ho k plážičce a podpořili zvedacími vaky. Pak do něj vršili kameny tak dlouho až byli přesvědčeni, že loď půjde ke dnu raz dva polyuretan nepolyuretan. Pak za mohutné práce ploutví dotáhli a dotlačili loď na to správné místo a vaky začali upouštět. Loď se disciplinovaně začala potápět, jak to děravé lodi dělají - všichni si pamatujeme Vinetoua jak Honil Oldu Šetrného s děravou lodí po řece.
Karel a Zbyňa se vrhli dělat fotodokumentaci a pak se něco zvrtlo. Loď se cestou ke dnu rozlomila v místě té ďoury, příď se s temným žuchnutím zapíchla do dna a zůstala trčet z oblaku kalu. Záď vysypala zbytek kamení a vydala se zatvrzele zpět nahoru.
Je naprosto jasné kde soudruzi z Anglie udělali chybu při výrobě Titanicu - kdyby jim nebylo líto do lodi nalejt pár barelů pur-pěny - mohl se Titanik dodnes pohupovat na hladině.
No, co s tím vrakem na hladině? Potápěči nikde, army boys nikde, Honza nikde. Padlo neradostné rozhodnutí - musíme zbytky z hladiny vylovit a odevzdat do tříděného odpadu. Jenže zbytek byl dobrá půlka lodi. Navázali jsme ji na svázaná lana, dotáhli ji k molu a vedle betonových schůdků jsme ji s hekáním "vybočili" na břeh a pak za neradostného pokřiku nevolníků z Volhy "Éj uch něm, ješčo rázik, ješčjo raz" jsme to vytáhli až na hranu a pak pomocí auta až na betonový stůl u parkoviště a odtud opět ručně a stručně na vozík. Když píšu tyhle řádky moje vzpomínka je tak živá, že mne píchlo v zádech.
Pak jsme se sbalili, jeli uklidit stopy včerejší vzpomínkové slavnosti na základně - rozhodli jsme se předešlého večera totiž zároveň nostalgicky zapít neslavné výročí - kdy jsme přišli o moře, stali se suchozemským státem a možná abychom našli i pozitiva, přestali být rodnými bratry Chorvatů a ostatních národů na břehu Jadranu.

Nevím kolik stovek příšer tam řádilo, ale po perné půlhodince už by se tam skoro mohl nastěhovat i dívčí internát a Pokec se konečně začal tvářit spokojeně. Nejspíš se bál, že by se musel ve svém věku naučit mýt nádobí a za to jsme mu evidentně nestáli. Vyrazili jsme s Tranzitem k domovu až za námi kusy lodi vlály. Nakonec jsme zanechali zbytky lodi tam, kde jsme ji před 24 hodinami skoro celou zapřáhli.

Poučení: - stálo to jakési peníze, hromadu dřiny a potu všech zúčastněných a trochu času - kterého nám je jistě líto nejméně díky zlatému jádru kolektivu, který se kolem toho sešel. Ale výsledek nenaplnil očekávání a cíle před sebe položené. Odhalili jsme zato tajemství, jak se Titanik potopit nemusel - a to je významný objev na poli námořní bezpečnosti. Byli jsme rádi, že jsme tak významnou měrou mohli přispět k vědeckému poznání, jež povede jistě v blízké budoucnosti k prakticky nulovému výskytu potopení lodí a sníží počet utonulých při lodních neštěstích na minimum.
Sakra, když tak o tom přemýšlím - tento objev je docela kontraproduktivní - kde za chvíli vezmeme nové vraky na potápění? Tak nic - zapomeňte na co že jsme na to vlastně přišli.

zapsal za čerstvé paměti: Yeti